L´Amfiparnaso
Madrigalová komedie z přelomu renesance a baroka italského skladatele Orazia Vecchiho s názvem L‘Amfiparnaso (1597) o třech dějstvích v podání komorního vokálního ansámblu Victoria pod vedením Viktorie Dědečkové ve spolupráci se souborem En Garde!
Časová dotace: 50 min
Počet účinkujících: 12 osob (3 herci, 5 zpěváků, 3 hudebníci, 1 vypravěč)
Již samotný název díla je zvláštností. Vecchi chtěl názvem naznačit, že jeho dílo je kvalitní v obou hlavních rovinách - humornou poezii Giulia Cesara Croce plnou představivosti vyvažuje skvěle napsaná hudba. Zalichotil si oprávněně, protože málokdy byl tradiční děj komedie dell‘ arte představován umělecky hodnotnou hudbou.“
Vizuální efekt podtrhují nádherné masky v benátském stylu, které vytvořila výtvarnice Emília Karlović speciálně pro tuto příležitost. Zpěváky a herce-tanečníky doprovodí profesionální hudebníci hrající na kopie dobových nástrojů (cembalo, viola da gamba, theorba). Celá akce je vyústěním společné touhy a pilné práce mladých umělců s láskou ke staré hudbě a divadlu.
Láska v mnoha podobách, život s nadsázkou, humor, žárlivost, pomsta, smutek i beznaděj.
Dějová linka komedie není moc složitá. Lucio a Isabella jsou zamilovaný pár, kterému není příliš přáno. V krátkých obrazech prolínají děj další postavy různých charakterů. Však stejně rychle jak se zjeví, zase z příběhu mizí. Diváci se mohou těšit kromě vynikající hudby také na notnou dávku humoru – je to neuvěřitelné, ale vtipy přes čtyři sta let staré fungují dodnes.
L’Amfiparnaso, dílo modenského skladatele Orazia Vecchiho (1550-1605), je pozoruhodným projevem tradice italského hudebního divadla pozdní renesance. Nese podtitul comedia harmonica, pro což dnes používáme moderní termín – madrigalová komedie. Tento žánr, jehož hlavními protagonisty byly postavy z tradiční comedie dell’arte, byl koncem 16. století v Itálii na vrcholu popularity.
Vecchiho dílo se však od běžných kusů tohoto druhu v mnohém liší. Již samotný název díla je zvláštností. Parnásos je pohoří v Řecku, které bylo v Antice zasvěceno bohu Apollónovi a Múzám, a bylo proto vnímáno jako tradiční „sídlo“ poezie a hudby. Předpona amfi- značí cosi zdvojeného, oboustranného. Vecchi chtěl názvem naznačit, že jeho dílo je kvalitní v obou hlavních rovinách - humornou poezii Giulia Cesara Croce plnou představivosti vyvažuje skvěle napsaná hudba. Zalichotil si oprávněně, neboť málokdy byl tradiční děj představován umělecky hodnotnou hudbou.
Madrigal byl v tomto žánru prezentován většinou spíše v jednodušší lidové podobě. Ostatně není divu, neboť comedia dell‘ arte byla ve své podstatě určena pro pouliční slavnosti a improvizovaná pódia italských náměstí. Vecchiho dílo však nebylo určeno ulici, ale domácnostem hudebně vzdělaného publika, proto zde nalézáme madrigal v jeho vrcholně mistrovské podobě. Zvláště hodnotné jsou milostné madrigaly plné křišťálově čisté zpěvnosti, odvážných chromatických postupů i madrigalizmů (hudební znázorňování afektů, slovomalba). Střídají se s madrigaly humornými, kde je kladen důraz
především na melodiku a rytmiku řeči. Přímá řeč jednotlivých postav se mění v několika málo vteřinách, přičemž každá postava je vždy zpívaná několika hlasy najednou.
Že byl autor na své dílo hrdý, se ukazuje již ve zpívaném prologu, kde upozorňuje, že se nejedná o velkolepou podívanou, ale že je určeno k pozornému poslouchání. Ve své době se tedy nejspíš neprovádělo scénicky. Zpěváci i hudebníci byli skryti a publikum mělo k dispozici text. To je však pro dnešní publikum nemyslitelné z nejrůznějších důvodů. Málokdo dnes důvěrně zná všechny charaktery postav comedie dell´arte, benátský dialekt je nesrozumitelný i Italům, a způsob humoru prošel za posledních čtyři sta let také mnoha proměnami. Proto jsme se rozhodli komedii ztvárnit o něco přístupnější cestou, a přesto snad ne zcela proti Vecchiho představám.
Datum vzniku L’Amfiparnasu je shodou okolností stejné, jako první opery v dějinách (1597). Právě koncem 16. století se totiž bortí renesanční polyfonní tradice a přichází doprovázená monodie, která se stala základem raných operních děl. I přesto, že L’Amfiparnaso je zhudebněno v klasickém polyfonním stylu, svým charakterem a dramatickým pojetím se blíží komické opeře, za jejíhož předchůdce lze ostatně madrigalovou komedii do jisté míry považovat.
DĚJ
Děj Vecchiho komedie je jen lehce načrtnutý – objevuje se zde množství postav, ale žádná nemá svůj propracovaný charakter. Celek může působit zmateně: postav se zde objevuje mnoho, ale ne všechny posouvají děj dopředu. Některé se objevují jen, aby krátce představily své charakteristické rysy (jako například sluhové a jejich věčná vyhladovělost, podporující celkovou komičnost). Dílo je tedy, spíše než na propracovaném ději, postaveno na komických situacích skvěle vykreslených v humorných madrigalech, proložených hudbou milostných scén, při níž se tají dech.
Pantalone, starý skrblík a ústřední postava komedie dell‘ arte je okouzlen půvaby kurtizány Hortenzie. Ta ho bez servítků odmítá, připadá jí odporný. Na scénu přichází milenci Lelio a Nisa s milostným madrigalem. Pantalone nabízí svou krásnou dceru Isabellu vyšinutému a blábolícímu Doktoru Grazianovi. Oba se z toho radují v žertovném třetím výstupu.
Na začátku druhého jednání přichází Lucio, Isabellin milenec. Domnívá, že Isabella miluje Kapitána Cardona. Rozhodne se proto spáchat sebevraždu, což je zřejmě důvodem pro vložení nádherného madrigalu plného smutku. Španělský žoldák Cardon, který se honosně nazývá kapitánem, se dvoří Isabelle. Cítí se být krásný a statečný, a nepochybuje o svých šancích. Chce využít pomoci svého sluhy Zanniho, který si z něj však tropí blázny, což je skvěle vykresleno v druhém výstupu. Isabella se rozhodne předstírat, že Cardonovu lásku opětuje, neboť se dozvídá, že Lucio ze své žárlivosti zemřel. Na ničem ji nezáleží, plánuje sebevraždu, chce Kapitána zranit. Když Cardon odejde, projevuje svou bolest ve zcela úchvatném madrigalu, kdy již svírá v ruce dýku. Na konci druhého jednání však naštěstí přichází Luciův sluha Frulla a oznamuje Isabelle novinku: Lucio je živý. Když se chtěl vrhnout z útesu, zabránilo mu v tom několik pastýřů, kteří slyšeli jeho nářek.
Ve třetím jednání pokračuje paktování Pantalona a Doktora – plánují svatební veselí. Doktor přichází pod Isabellin balkón a ve snaze zazpívat jí milostnou píseň strašně zvrtá v té době velmi populární madrigal Cipriana de Rore (Anchor che co’l partire). Vzniká nová, zcela absurdní skladba, ze které si Pantalone utahuje. Třetí výstup třetího jednání s dějem nesouvisí vůbec, přichází madrigal založený na celkem humorně a laskavě podaném antisemitismu. Pantalonova služka Francatrippa jde něco zastavit k Židům, kteří zevnitř jen zmateně plácají nesmysly. Isabella a Lucio se setkávají, slibují si věrnost a chystají svatbu. V posledním výstupu se konají oslavy jejich sňatku. Nikomu to nevadí – ani Isabellinu otci Pantalonovi, který ji slíbil dát Doktorovi, neprotestuje Doktor samotný, dokonce ani Kapitán Cardon. Naopak dvojici všichni nosí dary, jeden absurdnější než druhý.